Rocková opera autorů Milana Steigerwalda a Pavly Forest na motivy Sofoklovy anitcké tragédie. Netradiční zpracování otevírá na scéně českého hudebního divadla zcela nový divácký prožitek. Nechte se unést na vlnách tajemného příběhu v podání špiček rocku a opery, krásných akrobatek a rockové kapely.
Hudba, producent: Milan Steigerwald
Libreto, texty, hudba: Pavla Forest
Režie: Roman Štolpa
Choreografie: Tereza Atanas Georgievová
Výtvarník kostýmů: Lucie Konopíková
Grafika, animace: Linda Faitová
Lighting design: Vladimír Neubauer
Maskér: Hana Poršová
Účinkují: Žántí/Linda Faitová, Viktor Dyk, Daniela Langerová, Jan Toužimský/Lukáš Písařík, Pavla Forest, Lešek Semelka/Raven, Miroslava Časarová, Petr Opava, Miloslav Kočí, Zuzana Dovalová, Ian Kodet, Petr Stehlík, Josef Živčák, Tereza Atanas Georgievová, Linda Mikolášková, Barbora Kadlecová, Vašek Šašek, Aneta Aberlová, Šáren Makovcová, Jana Jiroušková, Josef Šutara, Marie Steigerwaldová, Jasmína Georgievová, Jakub Štolpa, Matěj Štolpa
Kapela: Milan Steigerwald, Jan Peš, David Pavlík, Martin Ivan, Michal Vejskal, Michal Daněk, Miloslav Kočí
Antigona je volným pokračováním rockové opery Oidipus Tyranus.
Příběh vystupující z hlubin tajemného starověku s sebou přináší dvě základní dějové linie - téma generační vzpoury a téma lásky doslova až za hrob.
V bratrovražedném souboji se vzájemně zabijí dva bratři, následníci trůnu. Této situace využije Kreon (Viktor Dyk), jejich strýc, aby uchvátil moc a sám se zmocnil vlády. V atmosféře strachu a počínající hrůzovlády se mu postaví Antigona (Žántí). Vzepře se nesmyslným příkazům i rodové tradici, odmítne roli poslušné ženy a manželky, odhodlaně a vzdorně hájí své právo na svobodné rozhodování o sobě samé a o svých činech. Jako silná a charismatická osobnost strhne na svoji stranu i Kreonova syna, Haimóna, který se do ní zamiloval a spolu s ní raději volí boj a smrt, než potupu porážky a život v ubíjející nesvobodě. Ovšem ani Kreón nevychází z příběhu jako absolutní vítěz, prosadil a udržel sice svou moc, ale zůstává opuštěný a sám. Jeho vláda se hroutí a říše rozpadá, duch vzpoury je silnější než staré tradice.
Postavy a situace jsou půdorysem pro nadčasové sdělení, které je smyslem díla, důvodem jeho vzniku a cestou k divákovu porozumění a souznění.
Libreto je rozděleno na tři dějství. První zobrazuje vývoj událostí počínaje bojem mezi Oidipovými syny Eteoklem a Polyneikem o moc v Thébách a končí Kreontovým verdiktem o zákazu pohřbít "cizáka" Polyneika. Druhé začíná Antigoninou vzpourou proti tomuto verdiktu, jejím rozhodnutím neuposlechnout Kreonta, nerespektovat jej v samozvané roli vladaře. Končí pak odhalením jejího činu - pohřbení Polyneika. Třetí dějství zahrnuje soud nad Antigonou, její trest a jeho důsledky.
Motto: Jaká je podstata oněch jedině platných božských zákonů, které sílí srdce Antigonino?
"Kdo nepřítel, i mrtev je mi odporný"
volá Kreon a Antigona odpovídá:
"Ne pro nenávist, jen pro lásku chci žít"
( Jindřich Černý v doslovu k Renčovu překladu Sofoklovy Antigony, Orbis, Praha 1965)
Z hlubin bájného starověku, z temných pramenů historie se vynořuje příběh, který vykazuje nápadné podobenství s příběhy naší doby.
Překonávání prapříčin této antické tragédie je posilujícím prvkem vývoje jedinců a společnosti a je klíčem i k řešení našich vlastních životů uvnitř moderní společnosti.
Antigona je vlastně příběhem naší doby:
• Příběhem lásky
• Příběhem spalující touhy po moci, slávě, majetku
• Příběhem generační vzpoury
• Příběhem bratrovražedné aspirace následníků prestižních trůnů
• Příběhem kreonského využívání situace, manipulace a mocivlády
• Příběhem vzpoury proti životu ve strachu a hrůzovládě
• Příběhem odmítnutí nastavených společenských rolí
• Příběhem o poslání ženy a manželky
• Příběhem o síle jednotlivce, která je počátkem společenského pokroku
• Příběhem absurdnosti vítěze Kreona, který ale zůstává osamocen a vládne jen rozpadajícíse říši
• Příběhem opakující se mocivlády a následné vzpoury
Příběhem, který prožívají jednotlivci i celé generace
Příběhem ANTIGONY, která se dokáže postavit krutému osudu i tyranii moci
Milan Steigerwald založil agenturu Příkrý les, která se zabývá i dalšími činnostmi potřebnými k uskutečnění rozsáhlých hudebně-uměleckých počinů, již v roce 1993. Od té doby se soustavně věnuje nejen vlastnímu kopmponování a aktivnímu hraní, ale také produkci a v této oblasti již dosáhl značného renomé. Spolupracuje s českými i světovými médii – rozhlasem, televizí, tiskem a také vydavatelstvími a umělci z celého spektra žánrů. Specifikou jeho hudební tvorby i produkce a pozoruhodnou schopností je synergie žánrů rozličných druhů a vytváření kompaktních celků jak uměleckých, tak produkčních. Pro tuto svou vyjímečnou vlastnost je často vyhledáván jako producent jak vážné hudby či world music světového měřítka (spolupracuje např. kromě jiných s Japonskými interprety vážné hudby, s kanadskými world-music interprety apod…) tak ze světa rocku.
V posledních dvou letech se intenzivně zabývá skladatelskou činností – komponováním rockové opery Antigona-rockopera a také její produkcí. V roce 2006 dvakrát předvedl v Obecním domě Praha výběr z árií této opery za aktivní spolupráce HMP a také uspořádal 1.veřejnou premiéru písní z této připravované rockové opery v Kongresovém centru Praha 20.12.2006.
Kromě toho v roce 2006 také vyprodukoval a zaranžoval, nahrál a složil CD Klezmerské zpěvačky Kateryny ve stylu world music a ve spolupráci s kanadským DJ Socalledem – za podpory býv.prezidenta Václava Havla a Židovského muzea v Praze - a k tomuto vydání zorganizoval úspěšný koncert ve Španělské synagoze v Praze.
Na díle Antigona-rockopera pracuje intenzivně od roku 2004 a nyní máte možnost sledovat její premiérová představení veřejnosti. Na 2.koncertní veřejné premiéře písní z připravované opery Antigona-rockopera, kterou hodlá uskutečnit v Kongresovém centeru Praha 15. a 16. května 2007, vám budou představeny nově otextované písně v novém režijním pojetí. Věříme, že změny budou dílu ku prospěchu.
Starověká báje o Antigoně vychází z pradávných antických mýtů, které mají ale pravděpodobně zcela reálný historický podklad. Je to silný příběh, který je jednou ze součástí celého komplexu dramatických vazeb mezi osobnostmi, které provázejí staré řecké báje, pověsti, legendy i další literární tvorbu. Pro Vaši orientaci v jednotlivých hrdinech Sofoklova dramatu Vám přinášíme několik charakteristik těchto historických postav, které jsou citací z knihy Vojtěcha Zamarovského „Bohové a hrdinové antických bájí“, Mladá fronta Praha 1970. Jsou jedním z literárních zdrojů, který i nám posloužil při tvorbě našeho díla.
Pavla
Antigona
(2.pád Antigony, řec.Antigoné)
-dcera thébského krále Oidipa a jeho manželky a matky Iokasty, jedna z největších postav řecké mytologie a světové dramatické literatury.
Zásluhu na její proslulosti má Sofoklés: jeho „Antigona“ patří spolu s „Králem Oidipem“ mezi nejvýznamnější díla řeckého klasického dramatu a je dodnes živou součástí dědictví antické kultury. Původně byla Antigona jednou z epizodických postav starých thébských mýtů o Oidipovi a o válce „sedmi proti Thébám“. V pozdějších podáních vyrostla v hrdinku skutečně klasické velikosti a ušlechtilosti. V tomto pojetí ji pak Sofoklés přetvořil v nositelku konfliktu mezi „proměnlivými zákony“ vládců, jejichž porušení vyvolává trest panovníků, a věčnými „zákony“ morálky a náboženství, jejichž přestoupení přináší obecnou hanbu a má za následek trest bohů. A nejen v nositelku, ale i tragickou oběť tohoto konfliktu.
Svou ušlechtilost a oddanost vyšším nepsaným zákonům morálky dokázala Antigona poprvé při vypovězení svého otce z vlasti. Oidipús musel opustit Théby, protože vyšlo najevo, že nevědomky zabil vlastního otce a oženil se s jeho ovdovělou manželkou Iokastou, tj. se svou matkou. Iokasté se na to z hrůzy oběsila a Oidipús se v zoufalství oslepil. Thébský lid, který si ho do té doby vážil a pro jeho zásluhy o stát miloval, se najednou začal domáhat, aby byl zbaven trůnu a jako „poskvrna města“ vypovězen. Iokastin bratr Kreón nešťastného Oidipa nejdřív hájil, ale když se k žádosti o jeho vypovězení připojili i Oidipovi synové Eteoklés a Polyneikés, dohodl se s nimi o rozdělení moci a Oidipa vyhnal. Mladší Oidipova dcera Isména zachovala sice otci svou lásku, ale Antigona ji také dokázala: dobrovolně odešla se slepým otcem do vyhnanství, aby ho ochraňovala a pomáhala mu snášet osud.
Brzy po Oidipově a Antigonině odchodu z Théb se Eteoklés a Polyneikés dostali do sporu o vládu. Eteoklés se spojil s Kreontem a Polyneika vyhnal. Polyneikés poté uprchl do Argu a našel si tam spojence, s jejichž vojskem se vypravil proti Thébám. Snažil se získat na svou stranu i Oidipa, protože se z věštby dozvěděl, že v boji o Théby zvítězí ten, s kým bude Oidipús. To se mu sice nepodařilo, ale nepodařilo se to ani Eteoklovi. Naopak pro hanebné jednání s otcem přivolal na sebe jeho kletbu:“Dříve, než dobudeš Théb, sám padneš zalit krví. A věz, že s tebou zhyne i Eteoklés. Tak rozdělil Oidipús rovným dílem dědictví mezi své syny“.
Strašná Oidipova kletba se splnila: oba bratři ve vzájemném boji zahynuli a thébským králem se stal Kreón. Po vítězství nad Argejci vypravili Thébané Eteoklovi nádherný pohřeb. Mrtvolu Polyneikovu nechali však z Kreontova příkazu nepohřbenu pod hradbami, protože přivedl pod hradby cizí vojsko.
Není pochyb, že Polyneikés se válkou proti rodnému městu dopustil zločinu. Byl však Eteoklés bez viny? A mohl Kreón jen právem vítěze odsoudit Polyneika k nejhroznější potupě a k věčnému trestu? Vždyť jeho nepohřbené tělo bylo vydáno napospas supům a divokým psům a jeho duše nemohla bez pohřbu sestoupit do říše mrtvých a nalézt tam klid. Kreontovo rozhodnutí bylo snad z hlediska státu správné, odporovalo však vyšším zákonům, které přikazují mrtvého pohřbít. A odporovalo zejména nejposvátnějším zákonům, jimiž jsou svázáni příbuzní. Antigona se proto rozhodla prokázat padlému bratrovi poslední službu bez ohledu na to, že Kreón pohrozil trestem smrti každému, kdo by jeho zákaz porušil. Pokusila se přemluvit k účasti na pohřbu i sestru Isménu, nepřemohla však její strach. Vypravila se proto k Polyneikově mrtvole sama.
Kreón postavil nedaleko Polyneikovy mrtvoly strážce, který měl každého, kdo by ji chtěl pohřbít, zajmout a předvézt do paláce. Bohové však Antigonin zbožný čin schvalovali: rozpoutali bouři a zahalili pole před hradbami mračnem prachu, takže strážce spatřil Antigonu, až když posypala Polyneikovu mrtvolu hlínou a tak ji symbolicky pohřbila. Přivedl ji ihned ke Kreontovi, který ji zahrnul nadávkami a žádal, aby se přiznala k zločinu. Antigona svůj čin nezapřela: „Porušila jsem zákon vládce, zato jsem však splnila povinnost k mrtvému bratrovi podle nepsaných zákonů a vůle bohů. Provedla jsem nikoliv zločin, nýbrž zbožný čin, a je-li zbožnost podle světských zákonů trestná, smrti se nebojím a spíš po ní toužím.“
Antigonina slova Kreonta rozzuřila. Vydal rozkaz, aby svůj čin zaplatila životem a s ní i její setra Isména, o níž byl přesvědčen, že při pohřbu pomáhala. Bojácná Isména našla v sobě odvahu sdílet Antigonin osud. Antigona však nepřipustila, aby se tak stalo. Thébský lid, který se shromáždil na nádvoří Kreontova paláce, stál mlčky: uznával, že Antigona jednala správně, když splnila vyšší zákon, než je zákon krále, ale strach před Kreontem mu zavřel ústa. Jedině Haimón, Kreontův syn a Antigonin snoubenec, našel odvahu, aby se proti krutému rozkazu postavil: nejdřív otce prosil o milost pro Antigonu, pak ho přesvědčoval, že jednala správně a že i lid s jejím činem souhlasí, nakonec ho obvinil, že porušil zákon bohů, a varoval ho, že splnění jeho rozkazu přivodí další smrt. Kreón byl však příliš uchvácen hněvem, aby o Haimonových slovech uvažoval. Místo odpovědi rozkázal, aby Antigonu ihned popravili, a to přímo na nádvoří a před Haimonovým zrakem. Thébský lid se přes svůj strach z Kreonta proti tomu vzepřel, a protože byl stejně jednotný jako rozhodný, Kreón musel ustoupit. Nařídil, aby tedy Antigonu zazdili do královské hrobky: nemá-li odejít mezi mrtvé, nemá zůstat ani mezi živými.
Sotva stráže Antigonu odvedli, objevil se před Kreontem věštec Teiresiás, aby mu oznámil, že spatřil zlověstná znamení: bohové dali najevo, že jsou rozhněváni bezbožným zacházením s Poyneikovou mrtvolou a Antigoniným potrestáním, a žádají Kreonta, aby svou vinu napravil. Kreón se nejdřív na Teiresia obořil, pak se však ze strachu před pomstou bohů rozhodl jejich příkaz splnit. Vystrojil Polyneikovi pohřeb a po skončení obřadů šel ke královské hrobce, aby Antigoně vrátil svobodu. Nenašel ji však už živou: oběsila se na stuze pohřebního roucha.
Antigona obětovala život, aby dosáhla vítězství. Král se musel podrobit vyšším zákonům a jeho osud se stal varovným příkladem pro všechny, kteří se domnívají, že stojí nad zákony: jeho syn Haimón si před mrtvolou své snoubenky vrazil do hrudi meč a jeho žena Eurydika spáchala ze žalu nad synovou smrtí sebevraždu. Opuštěn všemi žádal Kreón bohy jen o jediné: aby ho zbavili života a dali mu tak z milosti to, co určil Antigoně z trestu. –
Sofoklés složil „Antigonu“ kolem roku 442 př. n. l.. Tragédii „Oidipús na Kolónu“, jejíž děj předchází „Antigoně“, vytvořil asi o pětatřicet let později, těsně před smrtí ( roku 406 př. n. l. ). Je málo děl, která měla, která měla takový vliv na evropskou dramatickou tvorbu ( a vůbec kulturu ): Hegel nazval „Antigonu“ „absolutním vzorem tragédie“ a vystihl tak význam, který jí byl zejména v 18. A 19. Století přisuzován. Stala se nejen vzorem „tragédie vůbec“, ale i odkladem pro různá přepracování a napodobení zejména v době klasicismu. Žádné z nich ovšem původní Sofoklovu „Antigonu“ nepřekonalo. Mnohokrát byla také zhudebněna. Jedním z jejích nejstarších operních zpracování je „Antigona“ Josefa Myslivečka ( kolem roku 1770 ), mezi nejnovější patří „Antigona“ Artura Honnegera (1927) a Carla Orffa ( z roku 1949 ), u nás Sommerova „předehra k Antigoně“ (1957) a „Antigona“ Iši Krejčího ( televizní premiéra 1964 ). Z dramatických děl, k nimž dala tato tragédie podnět nebo základní myšlenku, uveďme aspoň soudobá: „Antigonu“ Anouilhovu, „Příběh o Antigoně“ ( v českém překladu „Hrdinové v Thébách nebydlí“) od Clause Hubalky, hru „Antigona a ti druzí“ od Petra Karvaše a „antiantigonu“ „Děvka z města Théb“ Milana Uhdeho Výtvarná zpracování námětů z mýtu o Antigoně jsou ve srovnání s dramatickými méně významná, starověká, stejně jako novověká.
Isména
(2.pád Ismény, řec.Isméné, lat.Ismena) – dcera thébského krále Oidipa a jeho manželky a matky Iokasty
Podobně jako její sestra Antigona měla i Isména hluboký soucit s nešťastným osudem svého otce, který byl zbaven trůnu a vypovězen z Théb. Na rozdíl od Antigony neměla však sílu, aby ho následovala do vyhnanství. Podobnou nerozhodnost projevila i později, když Antigona bez ohledu na zákaz krále Kreonta pohřbila tělo padlého bratra Polyneika. Když ji však král Kreon obvinil, že Antigoně při Polyneikově pohřbu pomáhala, našla v sobě odvahu a chtěla spolu s ní přijmout trest smrti. Antigonu její solidarita dojala, ale její oběť odmítla: „Nezasluhuješ si smrt, zvolila jsi život“.
Postava Ismény přes svou epizodičnost žije poměrně hluboko v povědomí všech, kteří znají z četby nebo z jeviště Sofoklovu Antigonu: jako protějšek titulní hrdinky této tragédie.
Kreón
(2.pád Kreonta, lat. Creon )
-jméno tří králů s nezáviděníhodným osudem: jednoho z mýtu o Iásonovi, druhého z mýtu o Oidipovi a třetího z mýtu o Héraklovi
….Druhý Kreón, syn Menoikeův, byl králem v Thébách. Vládl v nich dokonce dvakrát. Poprvé se stal králem po smrti svého švagra Láia, ale vzdal se trůnu ve prospěch Oidipa, který osvobodil Théby od zhoubné Sfingy. Po mnoha letech se však ukázalo, že Oidipús byl synem a neúmyslným vrahem krále Láia ( svého vlastního otce pozn. P.F.), a kromě toho i druhým manželem jeho ženy Iokasty, tj. své vlastní matky. Thébané nato Oidipa vypověděli a Kreón nastoupil na Thébský trůn podruhé. Zpočátku vládl spolu s Oidipovými syny Eteoklem a Polyneikem, pak jen s Eteoklem, který Polyneika vyhnal.
Polyneikés si však našel spojence v Argu a přitáhl s velkým vojskem k Thébám. Ve válce pak oba Oidipovi synové ve vzájemném souboji zahynuli a Kreón se stal samovládcem. Eteoklovu mrtvolu dal slavnostně pohřbít, ale Polyneikovu mrtvolu nechal napospas supům a psům, aby ho tak potrestal, že přivedl před rodné město cizí vojsko. Když Polyneikova sestra Antigona bratrovo tělo přes Kreontův zákaz pohřbila, dal jí zaživa zazdít do hrobky.
Potrestáním Antigony za pietní čin, který byl v souladu s vyššími zákony, než jsou zákony panovníků, přivolal Kreón na sebe pomstu bohů: jeho syn Haimón, Antigonin snoubenec, sepřed jeho očima proklál mečem a jeho manželka Eurydika si v zoufalství nad synovou smrtí rovněž vzala život. Kreontovi pak nezbylo než žádat bohy, aby ho smrtí vysvobodili z utrpení.
…Korintský král Kreón se v našem povědomí udržuje zejména podle Eurípidovy tragédie „Médeia“ (z roku 431 př. n. l.)…Thébský král Kreón z mýtu o Héraklovi je osoba vcelku prostá, zato však jeho jmenovec z mýtu o Oidipovi patří mezi nejrozpornější postavy řecké mytologické a dramatické literatury. Není vyloučeno, že původně tu šlo o jedinou osobu. Později se rozdělila a přitom došlo k různým genealogickým obměnám a chronologickým posunům. V době klasického řeckého dramatu se považoval Kreón z mýtu o Héraklovi za předchůdce Kreonta z mýtu o Oidipovi. Na rozdíl od Kreonta v Sofoklově podání není však Kreón z Aischylovy tragédie „Sedm proti Thébám“ ( z roku 467 př. n. l. ) bratrem Iokasty, a tedy ani švagrem krále Láia. To jsou však problémy, které se týkají hlavně klasických filologů. Nesnadné má to však i člověk, který se chce vypořádat s Kreontovou povahou a jeho činy třeba jen podle Sofokla, z jehož tragédií ho dnes převážně zná. V „Králi Oidipovi“ ( z let 429-425 př. n. l. ) je Kreón celkem slušný a pořádný člověk. V „Antigoně“ ( z doby kolem 442 př. n. l. ) vystupuje jako ješitný a ukrutný tyran. V „Oidipovi na Kolónu“ ( před r.406 př. n. l. ) je ničema a násilník. Protože hlavní úlohu má v tragédii „Antigona“ , jež je jedním z nejvýznamnějších a dodnes živých děl antické dramatické tvorby, žije Kreón v povědomí moderního člověka především v pojetí, které mu dal Sofoklés v tomto díle. Jeho osud se tu pociťuje zejména jako varovný příklad samovládcům, kteří vydávají ve své zpupnosti nebo zaslepenosti rozkazy odporující vyšším zákonům morálky a porušující lidská práva.
Haimón
(2.pád Haimona, lat. Haemon) – syn thébského krále Kreonta a jeho manželky Eurydiky.
Byl zasnouben s Antigonou, dcerou vypovězeného thébského krále Oidipa, která přes Kreontův zákaz pohřbila tělo svého bratra Polyneika, padlého ve válce „sedmi proti Thébám“. Když chtěl Kreón potrestat Antigonu za tento čin smrtí, Haimón se postavil na její obranu. Dokazoval otci, že Antigona jednala v souladu s vyššími zákony, než jsou zákony krále, a že thébský lid s její poslední službou bratrovi souhlasí. Kreón se však nedal obměkčit. Nejdřív chtěl dát Antigonu přímo před Haimónovýma očima popravit, pak ji dal zaživa zazdít do rodinné hrobky. Marně Haimón varoval otce, že Antigonina smrt bude příčinou další smrti. Kreón svůj rozkaz neodvolal. Teprve později, ze strachu před pomstou bohů oznámenou zlověstnými znameními, se rozhodl vrátit Antigoně svobodu. Bylo však už pozdě. Antigona se mezitím v hrobce oběsila a Haimón se ze žalu nad její smrtí probodl mečem.
Haimónova postava, mnohokrát zpracovaná v antické i moderní literatuře, pochází ze starých thébských mýtů. Na scénu ji poprvé uvedl kolem roku 442 př. n. l. Sofoklés ve své velkolepé tragédii „Antigona
Polyneikés
(2.pád Polyneika, lat. Polynaeces) – syn thébského krále Oidipa a jeho manželky a matky Iokasty, hrdina nezdařené výpravy “sedmi proti Thébám”.
Hrdinou byl jen v literárním a snad vojenském smyslu. Titul héroa si jinak rozhodně nezasloužil. Když vyšlo najevo, že jeho otec Oidipús se stal nevědomky vrahem svého otce a manželem své matky, Polyneikés patřil mezi první, kteří se domáhali jeho vypovězení z Théb. Vedla ho k tomu chorobná touha po moci. Spolu s mladším bratrem Eteoklem tak dlouho přemlouval svého strýce Kreonta, který se Oidipa zastával, až dosáhl svého. Pak se rozdělil s Eteoklem a Kreontem o vládu. Brzy se však s nimi dostal do sporu a musel Théby rovněž opustit. Odešel proto do Argu a hledal tam mezi nepřáteli Théb spojence, kteří by mu třeba za cenu zničení rodného města pomohli znovu získat vládu.
Prvního spojence našel v argejském králi Adrástovi, jehož dceru Argeiu si vzal za manželku. To ovšem k vítězství nad Thébami nestačilo. Podle věštby mohl válku vyhrát jedině za dvou podmínek: jestliže by se jí zúčastnil slavný válečník a věštec Amfiaráos a jestliže by získal na svou stranu vyhnaného krále Oidipa. Rozhodl se tedy, že učiní všechno, aby tyto podmínky splnil.
Vyzvěděl, že jeho otec Oidipús našel útočiště na Kolónu nedaleko Athén, a vypravil se za ním. Předstíral lítost a prosil ho, aby se k němu připojil. Prosby však nepomáhaly, snažil se ho tedy k tomu přimět hrozbami. Oidipús ovšem na synovo jednání nezapomněl, a když ho hrozby přesvědčily o jeho neupřímnosti, proklel ho i s jeho bratrem Eteoklem. Polyneikés usoudil, že Oidipús se za těchto okolností nepřipojí ani k Eteoklovi, a tak doufal, že k úspěchu mu stačí získat na svou stranu Amfiaráa. Marně ho však přemlouval lichotivými řečmi a marně mu sliboval kořist a slávu. Amfiaráos veděl, že bohové s nespravedlivou válkou proti Thébám nesouhlasí, a proto účast odmítal. Polyneikés se tedy uchýlil ke lsti: podplatil drahocenným náhrdelníkem a pláštěm thébské královny Harmonie Amfiaráovu manželku Erifýlu a ta svého muže k výpravě donutila. Nato se už k Polyneikovi bez váhání připojila řada slavných válečníků, mezi nimi Kapaneus, potomek krále Proita, Parthenopaios, syn arkadské lovkyně Atalanty, Eteoklos, syn hrdiny Ífita, Hippomedón, syn argejského krále Tadaa, a Týdeus, syn kalydónského krále Oinea. S velkým vojskem, vedeným sedmi vůdci v čele s Adrástem, přitáhl pak Polyneikés před Théby.
Válka nezačala pro Argejce dobře a pokračovala špatně. Thébané své město pod Kreontovým a Eteoklovým vedením úspěšně bránili. Když se obléhání protahovalo a vítězství se neklonilo ani na jednu, ani na druhou stranu, vůdcové nepřátelských vojsk se dohodli, že spor o vládu nad Thébami má rozhodnout Eteoklův a Polyneikův souboj. Bratří s dohodou souhlasili a vrhli se do nelítostného boje, v němž oba zahynuli: Eteoklés proklál Polyneika mečem a v domnění, že ho zabil, začal z něj svlékat pancíř, aby si jej odnesl jako trofej. Smrtelně raněný Polyneikés se však s vypětím posledních sil vzchopil a Eteokla probodl. Když pak Argejci od Théb neodtáhli, Thébané přes dohodnuté příměří na ně zaútočili a v krvavé bitvě je na hlavu porazili. Smrti unikl jedině vůdce Argejců Adrástos.
Polyneikovou smrtí však jeho úloha v mýtech neskončila. Stala se ještě příčinou strašné tragédie. Po vítězství nad Argejci uspořádal Kreón, který se stal thébským králem, slavnostní pohřeb všech padlých Thébanů, mezi nimi na prvním místě Eteokla. Polyneika však nechal za to, že přivedl před rodné město cizí vojsko, pod hradbami nepohřbeného. Byl to krutý trest: jeho tělo měla rozsápat divá zvěř a jeho ducj nemohl proto sestoupit do podsvětí, aby tam našel věčný klid. Polyneikova sestra Antigona však s tímto královským nařízením nesouhlasila, neboť odporovalo vyšším zákonům morálky a náboženství. Rozhodla se prokázat bratrovi poslední službu a své rozhodnutí také splnila, ačkoli král vyhlásil na porušení svého nařízení trest smrti…
S Polyneikovou postavou ze starých thébských mýtů se setkáváme v řeckých tragédiích, jež patří mezi největší díla antické ( a zároveň světové ) dramatické tvorby: v Aischylově tragédii „Sedm proti Thébám“ ( uvedené poprvé roku 467 př. n. l. ) a v Sofoklových tragédiích „Oidipús na Kolónu“ ( před r.406 př. n. l. ) a „Antigona“ ( z doby kolem 442 př. n. l. ). Polyneikův souboj s Eteoklem se zachoval na sedmi vázových malbách ze 6. – 5. Století př. n. l. a výjev „Polyneikés podplácí Erifýlu“ na osmi ( nejstarší, z konce 7. Století př. n. l. , je ve Státních muzeích v Berlíně, ostatní jsou s výjimkou jední v Louvru a v menších muzeích v jižní Itálii). Jako neslavný hrdina ožil Polyneikés i v četných antických a moderních zpracováních či přepracováních mýtů o Antigoně.
Eteoklés
(2.pád Eteokla nebo Eteoklea, lat.Eteocles) – syn thébského krále Oidipa a jeho manželky a matky Iokasty
Když vyšlo najevo, že Oidipús se nevědomky stal vrahem svého otce a manželem své matky, připojil se Eteoklés se svým bratrem Polyneikem k požadavku Thébanů, aby byl Oidipús vypovězen z vlasti. Iokastin bratr Kreón, který Oidipa nejdřív hájil, podlehl nakonec jejich nátlaku a rozdělil se s nimi o moc: podle vzájemné dohody se měli všichni tři střídat po roce ve vládě. Eteoklés se však po krátké době dostal Polyneikem do sporu a vyhnal ho z Théb. Polyneikés se na to odebral do Argu, kde si našel spojence, a přitáhl s nimi a jejich vojskem před Théby. Snažil se získat na svou stranu i Oidipa, protože podle věštby měl v boji o Théby zvítězit ten, s kým bude Oidipús, ale dosáhl jen toho, že Oidipús ho i s bratrem proklel. Před Théskými hradbami se pak oba bratří srazili v souboji: Eteoklés Polyneika smrtelně zranil, ale když mu chtěl svléci zbroj, Polyneikés sebral poslední síly a probodl ho mečem.
Z mýtů známe ještě Eteokla, který byl synem říčního boha Kéfísa…
Není pochyb, že Eteoklés byl hrdina málo slavný a ještě méně vzorný. Přesto však jeho jméno dodnes nezaniklo. Žije v Aischylově tragédii „Sedm proti Thébám“ ( prvně provozované roku 467 př. n. l. ), v Sofoklově tragédii „Oidipús na Kolónu“ ( vytvořené krátce před rokem 406 př. n. l. )i v jiných antických a moderních zpracováních starých thébských mýtů. U Aischyla má jako obránce rodného města určité kladné rysy. Zprávy o tom, že ho však Thébané ctili jako héroa, nejsou však z antických pramenů doloženy. Eteoklův souboj s Polyneikem známe ze sedmi vázových maleb z 5. Století př. n. l. . Dvě z nich jsou v Britském muzeu v Londýně a dvě v Národním Archeologickém muzeu v Athénách.
Eurydika
(2.pád Eurydiky, řec.Eurydiké, lat. Eurydica) – dosti časté jméno ženských postav z mýtů a dějin.
Jmenovala se tak manželka thébského krále Kreonta, dále manželka pylského krále Nestora, otrokyně Rhey Silvie ( matka zakladatele Říma Romula a Rema ) aj. Nejslavnější nositelkou tohoto jména byla však manželka největšího hudebníka a pěvce z řeckých bájí Orfea, který ji tak miloval, že po její nenadálé smrti sestoupil do podsvětí, aby si ji vyžádal od vládce podsvětí Háda zpátky…
…Operu Eurydika složil roku 1600 Jacopo Peri.
Theiresiás
(2.pád Teiresia, lat. T(e)iresias) – syn nymfy Charikly, slavný thébský věštec.
O původu jeho věšteckého umění jsou dvě verze. Podle novější, známé od Ovidia, byl prý rozhodčím ve sporu mezi nejvyšším bohem Diem a jeho manželkou Hérou o tom, kdo má, kdo má větší potěšení z lásky, žena, či muž. Byl totiž v mládí podivným kouzlem proměněn na sedm let v ženu, a tak ho považovali za kompetentního, aby spor rozhodl. Dal za pravdu Diovi, který tvrdil, že žena je na tom vždy lépe. Héra ho za to z hněvu potrestala slepotou. Zeus mu sice zrak nevrátil, protože bůh nemohl zmařit čin jiného boha, ale aby mu to vynahradil, obdaroval ho věšteckým duchem. Podle starší verze, řecké, dostal věšteckou schopnost od bohyně Athény: z lásky k jeho matce mu natolik zbystřila sluch, že rozuměl i hlasu ptáků. Za tuto výhodu byl pak z rozhodnutí bohů raněn slepotou. Athéna mu však na to dala slepeckou berlu, s jejíž pomocí mohl chodit tak jistě, jako by viděl.
Mezi nejslavnější Teiresiovy věštecké výkony patří odpověď thébskému králi Oidipovi, když hledal vraha krále Laia: „Sám jsi ho zabil, jsi otcovrahem, právě tak nevědomky, jako manželem své matky!“ Stejně neomylné byly i jeho věštby králi Kreontovi za tragických událostí po válce „sedmi proti Thébám“. Kromě své pravdomluvnosti se proslavil ještě dlouhým životem ( přežil sedm lidských pokolení )a tím, že své věštecké umění zachoval i po smrti. Když ho navštívil ithacký král Odysseus na prahu podsvětí, předpověděl mu šťastný návrat do vlasti a poradil mu, co má dělat a čeho se má vystříhat, aby se šťastně vrátil i se všemi svými druhy. Protože mnohá povolání a nadání bývají v mýtech podobně jako v životě dědičná, slavnou věštkyní se stala i jeho dcera Mantó.
Theiresia už známe z Homérovy „Odysseie“, pak zejména ze Sofoklových tragédií „Antigona“ a „Král Oidipús“, z římských dob hlavně z Ovidiových „Proměn“. Jeho zobrazení se zachovalo na jedné jihoitalské vázové malbě asi z počátku 5.století př. n. l. a na antickém reliéfu blíže neznámého původu „Odysseus a Teirésiás“. Obě jsou v Paříži ( v Národní knihovně a Louvru ). V jedné z etruských hrobek v Tarquiniích byla objevena i nástěnná malbaTeiresiás a Agamemnón ( asi z roku 210 př.n. l. )V poslední době nám jeho postavu připomněl v básni Teiresiás Miroslav Holub.
